Kniha Lopaty a Vykořisťovatelé – Temno po vydání

Předchozí článek končí ve chvíli, kdy jsem měl hotovo rukopis knihy a doufal ve vydání. To byl duben 2022.

Měl jsem štěstí, cena papíru a všeobecná drahota a z ní plynoucí neochota kupovat knihy, zapříčinila, že jsou vydavatelé opatrní a do prvoautorů se zrovna nevrhají. Kdybych přišel o pár měsíců později, Bůh ví, jak by to dopadlo.

Potvrzením Hostu, že se mnou počítá, bylo zařazení do edičního plánu. K tomu bylo potřeba dát dohromady předběžnou verzi obálky, medailonek autora a trochu marketingového textu. To vše zařídilo nakladatelství, já jsem jen přicmrndával. Současně jsem poskytl první rozhovor pro potřeby propagace. Ten ale vyšel až po vydání knihy.

V mezičase probíhala jazyková korektura, v mém případě to nebylo žádné drama, už rukopis byl v slušném stavu. Jazyková korektorka kromě jazykových problémů odhalila i pár obtížně srozumitelných míst a dokonce měla pár návrhů, které text posunuly dál. To jsem od jazykové korekce nečekal a příjemně mě to překvapilo.

Do konce června bylo vše hotovo a nezbývalo než dva měsíce počkat na tisk. Datum vydání byl stanoven zhruba na konec prázdnin. Tohle čekání bylo příjemné, člověk se prostě těší. A pak nastal ten velký den, 2.9. jsem si vyzvedl autorské výtisky. Byl to super pocit, držet knihu v ruce.

Prvními čtenáři se stali lidé, kteří mi s knihou pomohli. Ať už dodali inspiraci, četli rukopis nebo jsem se díky nim k psaní knihy dostal. Pak jsem knihu rozdal známým a rodině a začal sledovat, kdy se objeví jako dostupná v e-shopech. To se stalo do týdne a začal jsem být zvědavý na první reakce.

Můj editor mě dopředu varoval, že po vydání nastane temno. Že se mám připravit na to, že se měsíc, nebo klidně dva nebude dít vůbec nic. Že to bude vypadat, jako by kniha zapadla a nikdo se o ni nezajímal. A že to bude depresivní. Dokonce mi i řekl důvody, proč to tak bude. A stejně to nepomohlo.

Knihy jsem měl rozdány kamarádům a rodině, tři týdny už byly dostupné v e-shopech a nakladatelstvích a došlo na křest. Ten se uskutečnil v Brně v knihkupectví Barvič a Novotný na České. Na křest přišla rodina, pár kamarádů a spousta kolegů z práce, kteří mi dokonce připravili překvapení ve formě vtipných dárků. Role kmotry se ujala Petra Dvořáková a to je myslím více, než jsem si mohl přát. Celkově to bylo super a pak jsme ještě zašli posedět do restaurace.

Žádný ohlas jsem pořád nezaznamenal, ale tak nějak jsem chápal, že bude chvíli trvat, než knihu lidi přečtou. Přesto ve mě začaly narůstat pochybnosti, které jsem čím dál tím hůře zaplašoval. Den po křtu mě pozval můj společník z firmy, ať s ním jdu na oslavu narozenin jeho známého. Jsem introvert, takže podobné akce zrovna nevyhledávám, ale nakonec jsem se rozhodl, že půjdu. Dokonce jsem vzal podepsanou knihu jako dárek. Cestou v šalině to na mě padlo. Přesně to před čím mě editor varoval.

Hlavou mi běželo: „Editor mi s knihou pomohl jen proto, že se známe a chtěl mi udělat radost. Knihu beztak nějak násilím protlačil ve vydavatelství. Rodina se tváří, že jsem jim žádnou knihu nedal a nedává mi zpětnou vazbu, protože se mě nechtějí dotknout, že jsem napsal škvár. Totéž kamarádi. Kolegové přišli jen proto, že by bylo trapné, kdyby ne. Nikdo další se o knihu nezajímá. Nikdo “cizí” na křest nepřišel. Tím pádem nestojím za nic já, ani kniha. Nechal jsem na tom dva roky práce po večerech a nikdo se nezajímá…!“

Ve značné depresi a s bolestí břicha jsem dorazil na večírek, srkal pivo a byl ve značně nedobré náladě. Když tu se zničeho nic objevila dáma, která mi řekla, že mě poznává a že už tu knihu četla. A že se ji sice líbí, jak jsem ji napsal, ale že ji strašně rozčiluje znevažováním pro ni vážného tématu, protože je socioložka. Dál se o tom moc bavit nechtěla, ale nakonec jsem ji přesvědčil, že kritiku snesu a docela dlouho jsme si povídali o knize a jejím pohledu na ni. Nebyla to zrovna pochvala, ale paradoxně mě to dostalo z depky. Někdo se zajímá! A v tu chvíli se situace začala lepšit.

V následujících dnech se objevilo první hodnocení na Databázi knih a Goodreads. Nějaké jsou kladné, nějaké záporné, ale u obou typů je vidět, že je kniha nenechala chladnými. A z toho mám vlastně strašnou radost. Pár týdnů na to vyšel první rozhovor na Aktuálně.cz a první literární recenze v týdenníku Hrot. První recenze a docela pozitivní! Zároveň s tím se začali ozývat náhodní lidé z mého okolí, vyjadřovat překvapení že jsem “spisovatel” (ano mají mě za podivína/ajťáka) a chválit knihu. Třešničkou na dortu je, že prodeje za první měsíc předčily očekávání. Žádná bomba, ale víc, než se čekalo.

Je zvláštní, že se moc neozývají blízcí lidé. Neřeknou ani že se jim knížka líbila, ani že nelíbila. Možná je to tím, že ne každý běžně čte, případně by si takový typ knihy nekoupil. Že to není jen můj případ, ale že se to prý děje běžně vím od jednoho zkušeného spisovatele. Plánuju tento fenomén prozkoumat a pak sepíšu pokračování tohoto článku.

Každopádně: Až jednou napíšete svou první knihu, po jejím vydání očekávejte alespoň dva měsíce temna. Není to způsobeno ani vámi ani knihou. Je to normální.

PS: Darování knihy, kterou člověk sám napsal, dělá velice slušný dojem. Už mám v autě krabici s několika kusy a v případě potřeby je používám jako drobný dárek. Fakt už jsem si několikrát potvrdil, že se na mě, coby introverta, který dělá až druhé dojmy, protistrana dívá úplně jinak. A člověk ani nemusí chodit v obleku, mít manžetové knoflíčky s monogramem, nosit rolexky natož oslňovat schopností “small talku” ;-)