Kniha Lopaty a Vykořisťovatelé – Rukopis

Dopsal jsem knihu. Svou první. Pokud podle převažujícího obsahu tohoto blogu očekáváte, že půjde o technickou literaturu, budete překvapeni. Technická není ani trochu. Jmenuje se Lopaty a Vykořisťovatelé a jde v ní o souboj zaměstnanců a zaměstnavatelů. Podařilo se mi, nepolíbenému literární teorií, vytvořit text, který není zařaditelný do běžných škatulek literárních forem. Povídky? Ne. Fejetony? Ne. Román? Ne. Příručka? Ne. Osobní rozvoj. Ne. Filozofie? Ne. A zároveň troška z každého.

V 23 kapitolách a 250 tisících znacích si vybírám různá témata firemního života (ego, dovolená, lhaní, smysl práce, hlídání zaměstnanců, kradení, hodnota práce, tajení informací) a dívám se na něj z pohledu zaměstnavatele (Vykořisťovatel), zaměstnance (Lopata) a pokaždé jiné třetí osoby (hrobník, vrátný, sv. Petr, …). Všechny charaktery přepínám do krajních stereotypů a stavím je do kontrastu proti sobě. Nešetřím nikoho a všem sypu sůl do ran. Přitom vznikají vtipné situace, takže jde o humoristickou literaturu. Na druhou stranu se občas objeví i celkem hluboká úvaha. Huh?!

Jak proboha stalo, že něco takového napsal programátor?

Před několika lety jsem sepsal příručku Cesta k černým číslům k našemu produktu Navigo3. Když jsem ji psal, nechtěl jsem napsat manuál ve smyslu „Když kliknete sem, stane se tohle“. Šlo mi mnohem více o principy a myšlenky, na kterých je Navigo založeno a problémy, se kterými může pomoci. A hlavně: Chtěl jsem, aby si v ní našel své majitel firmy i řadový zaměstnanec. Ti dva přece musí spolupracovat, aby se dařilo. Ne? V téhle řečnické otázce byl zákódován smysl budoucí knihy, o které jsem ještě ani nevěděl.

Když jsem výsledek ukázal kolegům, všichni byli překvapeni. Evidentně něco takového nečekali od programátora. Mně ale psaní celkem bavilo odjakživa. Výsledek nebyl špatný, ale text potřeboval profesionální zásah editora. A tak přichází na scénu editor X (přeje si zůstat anonymní). A tenhle editor, profesionál v oboru, mě za text pochválil. A stejně jako ostatní ho překvapila tato odchylka od zažitého stereotypu programátora. Ano, stereotypy mají své limity. Mí známí z oboru například stepují, vaří pivo, trénují fotbalisty, hrají divadlo nebo v kapele a chodí na jazz.

Když byla brožurka hotová, trošku mě mrzelo, že je trochu mdlá. Že neobsahuje nějaká popíchnutí k majitelům firem i zaměstnancům. Neprovokuje. O Vánocích 2019 jsem se proto rozhodl, že zkusím napsat kousek textu, takovou ukázečku, podle které by se mohla napsat druhá firemní publikace. Chvíli jsem ladil počet osob a styl, až mi nakonec došlo, že tam musí být kontrast, na kterém se dá stavět. Lopaty a Vykořisťovatelé byli zrozeni. Návrh jsem mailem poslal společníkovi a editorovi X a očekával reakci. Se společníkem sdílíme poněkud extrémní způsob humoru, takže jsem čekal, že s tím bude OK. Editor X ovšem odpověděl mailem, ve kterém se to hemžilo vykřičníky, superlativy a výkřiky upřímného překvapení. A že až to dopíšu, určitě to vyjde jako knížka. Než jsem se stačil vzpamatovat, přišel další mail s tím, že to ukázal ve vydavatelství a že by to určitě vydali, když to zvládnu slušně dopsat. Wow.

A tak jsem se stal adeptem na autora knihy, ačkoliv se tato možnost dosud nevyskytovala v žádné z budoucích cest, které jsem si do té doby maloval. Tušil jsem, že ke knize bude dlouhá cesta a byl stran toho varován i editorem X, jenže polechtání mého autorského ega pochvalou bylo silnější než vnitřní hlasy, které namítaly, že už mám i tak práce dost a že nejsem zrovna prototypem rozevlátého spisovatele. Vyhrnul jsem si rukávy a dal se do díla.

Zastávám názor, že všechny činnosti na světě jsou řemeslo. Politika, programování, zedničina a tedy i psaní. Aby člověk zvládal řemeslo, musí mít jistě osobnostní předpoklady. Ale taky musí řemeslo vykonávat. Bohem políbený programátor není nic bez tisíců hodin programování. S psaním je to podobné, člověk se musí vypsat. Přestat psát stylem „když něco, tak něco“, „nejdřív něco, pak něco dalšího a nakonec úplně něco jiného“. Přestat nadužívat parazitní slova, být schopen škrkání fakt dobrého textu v prospěch stručnosti nebo se naučit psát dialogy. Prostě praxe.

Možná je to mou osobní hloupostí, ale vždycky jsem vnímal věci naučené ve škole jako plytké. Všichni spolužáci kývali hlavou jako že chápou, ale já měl pocit nedostatečnosti. Například v matematice mě naučili vektory. Co to je, jak to funguje, jak se s tím počítá. Ale až kolega v první práci mi ukázal praktické použití. V tu chvíli byla má znalost hluboká a měl jsem pocit opravdového porozumění. No a podobně to je s psaním. Jasně, že ze školy člověk tuší, že se dá psát v první, druhé i třetí osobě. Co to ale znamená prakticky? Můžu v příběhu psaném v první osobě popisovat scénu za kopcem? Nemůžu, protože jsem v hlavě hrdiny, který ji nevidí. Můžu při psaní ve třetí osobě popisovat vnitřní pochody jednotlivých osob? Tak přesně tyto otázky jsem si nikdy předtím nepoložil. Až při psaní.

Neocenitelnou službu v tomto poznávání poskytla kniha Jak číst literaturu jako profesor, která člověku doslova otevře oči. Jednotlivé použité nástroje nejsou použité náhodně, ale mají svůj smysl. Volba nástrojů pak determinuje možnosti. Kniha je o literatuře, ale na mě zapůsobila opravdu masivně. Například jsem se koukal na Vykoupení z věznice Shawshank a v jednu chvíli se změnila hudba na rock’n’roll. A mě podvědomě napadlo: „Na scénu přijde nějaký teenager!“ A taky že jo, z autobusu vystoupí chlapík s vizáží Elvise. Šok: Někdo si dal tu práci a sladil hudbu s příběhem. A hlavně věděl, jaký prvek použít aby zdůraznil atmosféru. A to je podle mě řemeslo.

Vypsat se. Co to znamená prakticky? V mém případě napsat třikrát více textu, než je ve výsledku. Nejde o nějaký rychle sesmolený text, jde o text o kterém jsem si myslel, že je dokonalý a může do knihy. Přijít na to, že nemám vyprávět v druhé ale první osobě. Škrtat kapitoly, které mi přišly dobré, ale nepasovaly k celku. Některé kapitoly přepsat klidně desetkrát a těsně před rezignací najít tu správnou polohu. Poslat verzi editorovi plný naděje a pak beznadějně sledovat těch pár neškrtlých vět, které se vrátily. Strávit minimálně tisíc hodin v textovém editoru a přemýšlet o knize kudy člověk chodí. Mimochodem: Pokud se nestane zázrak a kniha nebude trhák, bude moje hodinová odměna za knihu podstatně horší, než kdybych šel balit nanuky. Psal jsem pro radost a osobní růst. Živit bych se tím nechtěl.

Ta úplně nejhorší věc, která se mi stala, bylo to, že jsem začal psát vědomě. První ukázku pro X a společníka jsem napsal jen tak z voleje. Z paty. Z radosti z psaní. Jenže pak se mi stala hrozná věc. Začal jsem při psaní přemýšlet. Jsem v textech dost edukativní? Nefandím jedné ze stran? Mám tam nejen problém, ale i řešení? Jakou osobní moudrost bych tak čtenáři předal?

A toto uklouznutí způsobilo, že jsem psal knihu dva roky, místo jednoho.

Editorovi X jsem dával občas kapitolu, která byla skvělá a občas kapitolu, která byla extrémně slabá. A trvalo dlouho, než jsme společně pojmenovali problém a než jsem se naučil psát bez přemýšlení. Jen zaznamenávat proud svých myšlenek. Neřešit problémy, jen o nich napsat. Čtenáře si povodit, dodat mu materiál k přemýšlení, ale nechat přemýšlet jeho. Nepracovat vědomě, ale místo toho se dostat do flow a psát na autopilota. I toto je řemeslo. Z počátku náhodný proces, ke konci schopnost se do nevědomého psaní téměř vždy přepnout na povel. Těžko se to vysvětluje, to se musí zažít.

Ukázalo se, že téma knihy, rozpor zaměstnanec/zaměstnavatel, je prostě ve mně. V nejbližší rodině mám samé zaměstnance, na druhou stranu se ze mě stal řízením osudu drobný zaměstnavatel. Mám tendenci se vciťovat do různých lidí a snažit se představit si jejich vnitřní motivace, viz V hlavách. Do toho si nepamatuju důležité věci, zato si pamatuju každou historku, kterou mi kdo kdy řekl. To všechno mám v hlavě. Každý člověk má. Je to tam propojeno, uspořádáno, připraveno. Jen je potřeba najít cestu, jak to dostat na papír. A jsme zase u praxe. Když člověk věnuje dostatečné množství času nějakému problému, neustále o něm přemýšlí, nakonec se výsledek urodí.

S tím souvisí další věc: v mé knize jsou postřehy, o kterých bych si u někoho jiného řekl, že jsou geniální. A že já na ně nemám nikdy šanci přijít. A vida, najednou jsou v mé knize a já je přitom nevymyslel! A jsme zase u toho množství času. Když svému podvědomí lifrujete dostatek podnětů, občas vyrobí něco, na co by člověk v bdělém stavu nepřišel. Vypadne to z vás samo a jen zíráte. Propojí nezvyklé věci, najde nevšední souvislost. Rád bych vám poradil, jak jsem se přepnul z vědomého na nevědomé psaní, ale nemám lepší radu, než že stovkami hodin psaní. A trochu se bojím, že jestli se ještě někdy pustím do další knihy, bude to zase znamenat stovky, ba tisíce hodin práce.

V průběhu psaní jsem zkoušel mezivýsledky publikovat na blogu iDnes. Kvalita tam umístěných článků byla oproti verzi z knihy zoufalá, ale svému účelu posloužily. Sice se mi nepodařilo vzbudit nějakou diskuzi, ve kterou jsem doufal, ale našlo se několik známých, se kterými šlo práci probírat. Nejvíce mi pomohl kamarád Honza Sedláček, se kterým jsem mnohokrát konzultoval novou kapitolu. Jestli bylo něco příjemná část psaní, byly to naše večerní diskuze po chatu. Honza fungoval jako takový testovací čtenář a několikrát mě přiměl změnit vyznění kapitoly, vyhodit blbý vtip, poznat co naopak funguje, vybrat jednu ze dvou variant nebo přidat nějaký nevšední pohled.

Do této chvíle to vypadá, že bych knihu napsal v podstatě úplně sám, stačila jen chvilka externí motivace v začátku a zpětná vazba kamaráda. Tak to ale není. Zjistil jsem, že autorův nejlepší kamarád (a dost často i protivník) je totiž editor/redaktor. Než jsem začal psát, měl jsem editora za někoho, kdo opraví gramatické chyby. Teď už vím, že je to jinak. Najděte si špičkového editora, který je s vámi kompatibilní a naslouchejte mu! Předchozí větu nedokážu dostatečně zdůraznit. Editor je ten, kdo má odstup a nadhled. A to jak od textu, tak od autora. Někdo, kdo dokáže bez velkého sentimentu škrtat, označovat zoufalé části a když se to hodí, autorovi i nadávat. Ale ve správnou chvíli dodat cukřík ve formě pochvaly a označení slibného kousku textu. Editor je taková šedá eminence v pozadí, která má zásadní podíl na výsledku, aniž napsal jediný řádek. Ač to bude znít nepravděpodobně, i práci s kritickým editorem si může člověk užít, najít v ní zalíbení a dokonce editora poňoukat k větší tvrdosti. A to v případě, že vidí, jak editor formuje k lepšímu autora i dílo. Mám teď možnost srovnat úroveň výsledného textu a dva roky staré verze. A řeknu vám, to je něco!

Vnímám jako obrovské a nezasloužené štěstí, že jsem potkal v životě tři lidi, které můžu nazvat svými mentory. Programátora, manažera a teď editora. Všichni mě ve svých oborech nezjištně posunuli dál, než bych se kdy posunul vlastními schopnostmi. Tři první s tím ale neměli až tak moc práce. Stačilo mi je sledovat, napodobovat, občas se zeptat, občas mi něco řekli oni. Byli vždy ochotní mi s úsměvem poradit nebo pomoct. Ale to, co pro mě udělal editor X je mimo všechna měřítka. To, že jsem napsal třikrát více textu, než se použilo, znamená, že ho musel někdo přečíst a proškrkat. Promyslet. Dopsat komentáře. Navrhnou změnu přístupu. Položit ty správné otázky. Vést se mnou nekonečné debaty. Upozornit mě na gramatický, nebo stylistický nešvar. Zkoušet vycítit bod, ve kterém si může dovolit mi přidat další jev, na který by si měl dát pozor. Provázet mě procesem tvorby. X, díky. Co budu živ Vám to nikdy nezapomenu. Práci s Vámi jsem si neskonale užil!

Tak to jsou mé vzpomínky a dojmy ze psaní mé první knihy. Mějte na paměti, že vycházím ze zkušenosti s psaním právě jedné knihy o které neviditelná ruka trhu a čtenářů ještě nerozhodla, zda za něco stojí. Tak mě omluvte, pokud jsem v tomto článečku příliš generalizoval a hrál si na ostříleného spisovatele.

Napsat knihu nebylo snadné, ale stálo to za to a z výsledku mám radost. Navzdory nedostatku papíru snad vyjde kniha v srpnu v nakladatelství Host.