V hlavách

Změnilo by náš pohled na realitu kdybychom viděli do hlav ostatním?

Hlava 1

Tak ještě jídelnu a konečně budu moct vypadnout dom. Chudáka holku musím tahat sebou, ale co se dá dělat. Aspoň mi trochu pomůže a uvidí jak je život tvrdej. Nesere se se mnou a nebude ani s ní. Já se ze svejch sraček nikdy nevyhrabu a ona nejspíš taky ne. Je to nakažlivý.

Lidi to tuší a chovají se k nám jako k leprákům. Každej se k nám otáčí zády. Vostatní lidi maj kontakty všude možně a to se pak žije. Já se vobčas bavím se sousedkou a to je tak všechno. Ještě teda pravidelně dostávám pojeb od šéfky, ale to se asi počítat nedá.

Kdyby aspoň ta rodina fungovala. Fotra jsem nikdy nepoznala a matku sežrala rakovina plic v pětapadesáti. Starej od nás utek když bylo holce pět, už nemoh vydržet tu bídu. Vod tý doby se k nám nezná. Alimenty neplatí a já nevím co s tím. Právník stojí moc peněz a ani žádnýho neznám. Stejně na nás každej sere, prohrála bych. Radějc to nechám bejt. Takovejch nespravedlností se mi děje mrak, tohle je jen jedna další.

Doprdele to snad není možný, voni tam ještě kecaj. No fakt!

„Co tady ještě doprdele děláte, měli ste skončit v 8?“

No do hajzlu, voni se mi ještě smějou! Šéfka jasně říkala, že budou v 8 pryč.

„Seberte se a vypadněte!“

Co to ten dacan mele? Jak že mám ještě chvíli počkat? Dyť za to nedostanu ani korunu!

„Budu si stěžovat u šéfové, vona vám to pro příště zatrhne!“

Snaží se mě uchlácholit, blbec. Jenže co mám dělat, tolik lidí v zubech nevynesu…

Bože jak já nenávidím. Sebe, je i celej tenhle posranej svět. Pro všechny tyhle debily jsem jen onuce, důvod k smíchu.

Jako fakt? Už tady nasraně stojím 20 minut a voni mě snad neviděj. Mě snad praskne cévka.

„No konečně a už vypadněte! A ty nečum a začni zvedat židle, musíme vysmejčit. Ty prasata to tady děsně zasvinily.“

Hlava 2

No tak tohle mi ještě scházelo. To je výjev jak z obrazu od Hieronyma Bosche.

Parta čarodějnic které jsou zvyklé si všechno vyřvat. Říkám jim herdekbaby. Logika na ně neplatí, jsou v opozici už z principu. Jediný způsob jak s nima pracovat je podkuřovat jim. Brát jakože v úvahu jejich řešení, ptát se zda nechtějí pomoct (nechtějí). Musím při tom úplně vypínat svoje ego. Jinak bych je poslal do háje během první minuty. Zajímavý je, že je jich pět ale jsou slyšet víc než zbytek lidí. Občas, když mám pocit že mám strašnou ženu, si vzpomenu na jejich manžely.

Do toho některý duchny. Zlatý komunisti, ti všechno udělali úplně nejlíp. Umakartové koupelny jsou hi-tech materiál budoucnosti který bude sloužit ještě pravnukům. Výtah stačí mazat a uklízet. Že už nevyhovuje předpisům je nezajímá až do chvíle kdy jejich vnoučeti utrhne ruku nebo hlavu. A nejhorší je, že nejsou schopni se rozhodovat, hlasovat, vést diskuzi. Nebyli na to zvyklí. Komunista postavil v našem bloku 72 bytů, které se lišily jen počtem pokojů. Jejich jediné rozhodnutí bylo jak hluboko někomu vlézt do zadku a tím navýšit počet místností.

A pak samozřejmě debílci. Parta opilců a strejců, která chce ukázat jak je strašně nad věcí. Vtípky na všechny a všechno. Shazují mě a kohokoliv dalšího kdo promluví. Tak trochu forma nihilismu. Jejich byty vypadají jako skanzen – co se nastěhovali, nezměnili nic. Plastové okna jsme dávali před deseti lety a oni na nich mají pořád nálepky od výrobce. Uprostřed skla! Občas se některý stěhuje pryč a vyhodí některé kusy nábytku k popelnici. Onehdá tam stála matrace ze které se mi zvednul kufr. Ten byt se bude muset dát vystříkat savem a vysvětit.

„Promiňte dneska jsme to nějak protáhli, řešíme zateplení. Mohla byste prosím chvíli počkat?“

Bože, další taková! Nedokáže ani zabečet na pozdrav. Jak mám v tomhle prostředí něco konstruktivně řešit?

Jenže když už tady máme byt tak mi nic jiného nezbývá, nikdo jiný se na tuhle zpropadenou funkci nepřihlásil. Ale stejně by bylo nejlepší udělat výměnu. Posbírat rozumné lidi z jednoho bloku a blbečky z druhého a prohodit to. Jeden barák by lehl popelem a druhý by měl na střeše bazén.

„To nevadí, klidně to řekněte šéfce. Domluvím se s ní a připlatíme si delší pronájem.“

Hlava 3

Jo holka, jak já ti rozumím. Mám to podobný. Akorát neuklízím ve škole ale v kanclech. A lidi na mě serou úplně stejně jako na tebe.

Jak ti šmejdi pyskujou když zůstanou dýl v práci a ty jim přídeš utřít stůl nebo vysát. Jakože je děsně obtěžuješ. Nebýt mě, shnili by tady ve špíně. Jeden by řekl, že lidi z kanclů budou trochu na úrovni. Ale jak voni dokážou zesrat hajzle, to bych blila.

Jednou se mi podařilo vysavačem shodit takovej děsně drahej monitor. Šíleně po mě řvali a strhávali mi ho tři měsíce z platu. Tou dobou sem si říkala, jestli se na to nemám úplně vysrat a jít na pracák. Skoro by v tom nebyl rozdíl. Jenže tahle práce je jediná věc, která mě drží nad vodou. Jinak bych si připadala úplně zbytečná. Nechcu sedět doma na prdeli a zaživa umírat.

Na poslední schůzi jsme hlasovali jestli nepřidat jedný babě z vchodu která uklízí náš blok. Hlasovala jsem proti a dokonce se odvážila říct nahlas že mi taky nikdo nepřidá, tak co. Pak jsem o tom doma přemýšlela a říkala si, že to asi byla kravina. Stálo by mě to měsíčně šest kaček. A jedna z nás by se měla o chlup líp.

Teď si trochu říkám jestli bych se tě neměla zastat. Jenže by se vysmáli i mě. To asi nedám.

Hlava 4

Už tady sedíme dvě hodiny a už mi fakt není dobře. Bolí mě hlava, záda a myslím že mám plný pytlík z břišního vývodu. Navíc houby slyším.

A sousedi se dohadují o volovinách. Když jsem býval mladý, bylo vše snazší. Nějaký odborník, inženýr, vždy rozhodoval za nás. A jak jsme si žili! Lidi v baráku se měli rádi, jezdili spolu na dovolené. Všichni jsme pracovali v jednom podniku. Teď si byty nakupovali různí cizí lidi, všichni jsou akorát rozhádaní a ani se nezdraví. Nikdo není ochotný něco udělat pro společnou věc.

„Přestaňte už konečně žvanit a pojďte hlasovat!“

No to jsem si dal. Nadali mi do soudruhů. Že prej už ta doba dávno minula. Že má dneska každej právo projevit svůj názor. No to jsou kecy… Většině lidí tady dal lopatu a poslal je kopat kanály. Dneska je to samej manažer a pojišťovák.

A pak to dopadne jako s touhle uklízečkou. Klidně si sem nakráčí jak ředitel zeměkoule a držkuje. To by si dřív nedovolila.

Hlava 5

Ten předseda sdružení vlastníků, to je teda šašek. Je jako ti naši politici. Voni nejsou schopní přemýšlet logicky. No jako s tím výtahem. Není přece žádný problém tam heftnout pár plechů a přidat pár spínačů a drátů. To by se dalo pořídit za pár šupek. Starší plechy bych možná dokonce mohl otočit v práci. Kdybych neměl co dělat tak bych se do toho určitě pustil.

A sousedi? Škoda povídat! Debil vedle debila. Člověk si večer pustí muziku a hned chodí stížnosti. Jednou na mě dokonce zavolali měšťáky.

Chech a co je tohle za babu? Všecky uklízečky jsou stejný. Proženou tě mokrým hadrem po chodbě, ředitel neředitel. A vo tuhle bych si teda neopřel ani kolo.

A ještě s sebou táhne děcko. No to mu dává pěkný příklad. Asi by měl někdo zavolat na sociálku. Já to teda neudělám protože by s tím byly voplítačky. A nakonec by ještě dali flajstr mě, to tak.

Hlava 6

Kdyby tohle viděl Masaryk tak by mu i s jeho vírou v lidstvo a lidství muselo nutně hrknout. Máme společný zájem a stejně nejsme sto se na čemkoliv dohodnout.

Způsob jakým ta uklízečka vtrhla na scénu nedovolil se nezasmát. Jsou lidi, kteří nedokážou formulovat myšlenku aniž by to nevypadalo směšně. Prostě bez jakéhokoliv kontextu vyhrknou to hlavní. A vy jen zíráte.

Na druhou stranu má pravdu. Pokud jsme měli být v 8 pryč tak je v právu. A je dost šílené jak to ignorujeme. Naštěstí je předseda celkem rozumný chlap a mluví s ní důstojně. Že se domluví s šéfkou a doplatí nájem. No jo, jenže kolik z něj uvidí uklízečka? To ji moc neuspokojí…

A navíc vedle ní stojí její dcera a všechno to vnímá. Naprosté ponížení její matky. Jéééžiši.

Jenže co mám dělat? Mám vstát a říct ať se jí nesmějí, že je v právu? Vždyť řeknou že jsem pokrytec, že jsem se prvně smál taky.

Nebo mám po schůzi vstát a vrazit jí do ruky pětistovku za to zdržení? Vždyť to se urazí a její ponížení to akorát zhorší.

Když si vzpomenu uklízečku kterou jsem jednou potkal ve Švýcarsku tak mě jímá smutek. Elegantně oblečená paní, klidně bych si ji spletl s jakoukoliv jinou z kanceláře. Na nohou neměla crocsy ale pěkné boty. Vrátila pozdrav, usmála se a přitom se mi dívala do očí jako sobě rovnému. Její funkci označovali jako cleaning lady. Lady!

Tak a už je zase pozdě. Jestli jsem chtěl jednat, tak jsem to zase jednou nestihl. Jsem srab.

Hlava 7

Bože, to je trapas! Matka je trapná sama o sobě a teď ještě všichni ti lidi. Normálně se jí smějí jak nějakému klaunovi. Nejradši bych byla neviditelná. Beztak jsou tu rodiče někoho ze třídy. Doma to řeknou děckám a zítra se mi zas budou všeci smát.

Všecky normální děcka po večerech paří hry jen já uklízím ve škole. Doma nemáme ani kompa, jen takovou šíleně starou a malou telku na který matka věčně čumí na seriály. Učitelka všem ostatním rodičům píše po netu, jen mi dává lístečky jak nějakýmu retardovi.

Vysvědčení zase bude hrůza, na učení nemám čas, schopnosti ani náladu. Navíc matka mi s ničím nepomůže, je úplně blbá. Jak se s ní mám jako učit angličtinu? Musím vocaď co nejřív vypadnout. Udělám si učňák a odstěhuju se. Jinak dopadnu stejně jako ona. Už rezignovala a ani nepředstírá že mě čeká nějakej lepší osud.

Dneska to zas bude doma ródeo, matka si to se mnou vyřídí za ně.